Zajímavé případy z praxe
Případy z praxe
Pár příběhů z mojí praxe. Některé jsou velmi specifické a nemám souhlas je zveřejnit, jiné jsou si ale velmi podobné, opakují se běžně u mnoha klientů - jen příčiny vzniku a věk klienta se mohou lišit. Jména jsou změněna.
Přísně důvěrné případy zde zveřejněné nenajdete - jedná se zde hlavně o traumata z dětství, ze znásilnění, zneužití, týrání, traumata při dopravních nehodách..... Jsou velmi silná a neuvěřitelně člověka zatěžují emocionálně i energeticky, vždy je velikou úlevou zbavit se jich.
Traumata jsou v psychologii zvláštní kapitolou, kdy běžná psychoterapie má velice omezenou účinnost (psychologové a psychiatři celého světa to přiznávají), metoda EFT zde bývá překvapivě účinná, rychlá a trvalá.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
STRACH, ŽE JSEM NEVYLÉČITELNĚ NEMOCEN
V opravdu silné podobě jsem se s nimi setkala hlavně u mužů. Muži v produktivním věku mají úzkosti ohledně svého zdraví, bojí se kolapsu, náhlých zdravotních příhod a smrti. Bývá to tak silné a ochromující, že přestávají být schopni plnohodnotného života. Raději přestávají fyzicky pracovat a sportovat nebo se jinak fyzicky namáhat, aby si neublížili. Muž, čekající miminko, se z těhotenství partnerky nemůže radovat, protože je zaujat svým zdravotním stavem, je do něj zcela pohroužen a každým dnem očekává nějaké své fatální onemocnění. Objektivně jsou tito muži pečlivě vyšetřeni a jsou v pořádku, přesto prožívají silné stresy a úzkosti o svůj život. Nevěří, že byli správně vyšetřeni a jsou jsou zdraví. Hodiny a hodiny tráví hledáním příznaků na internetu a v knihách, posuzují své symptomy a přemýšlejí o své diagnóze. Navíc jsou zcela nepochopeni svým okolím, svými blízkými.
Často to začíná atakou panické úzkosti. Na chvíli zkolabují, jsou převezeni do nemocnice a prohlédnuti, je jim natočeno EKG, někdy i EEG, mohou projít dalšími testy, ale nic se nenajde. Často jim doktor neřekne, oč šlo (a že panická ataka postihne aspoň jednou za život téměř každého člověka) a jsou odesláni domů jako zdraví. Mnoho z těchto lidí bere panickou ataku jako silně traumatický zážitek (je to stav, kdy se zdá, že je člověk na pokraji smrti a svůj stav nemá pod kontrolou) a bojí se, kdy přijde další. Rázem přestanou žít a začnou živořit. Někdy se přidruží to, že se uvnitř nich skrývá nějaký traumatický zážitek z rodiny kolem postižení nebo smrti blízkého člověka, někdy stačí pouhopouhé sledování filmu nebo dokumentu, aby se cizí trauma zapsalo do jejich energetického systému, který pak ovlivňuje to, jak se úzkostlivě bojí o život.
Lékař nkdy na takovýto stav, pokud je pro pacienta nesnesitelný, předepisují léky na uklidnění. Ale často stačí jedna až dvě návštěvy s použitím EFT k vyřešení problému - samozřejmě je to závislé na hloubce traumatického prožitku a toho, na jaké minulé zážitky a prožitky je navázán.
---------------------------------------------------------------------
ROZVEDENÁ, PODVEDENÁ
Tohle je jako pohádka. Ostrý kontrast s minulým příběhem. Rozvedená maminka se třemi dětmi, manžel ji podváděl, nakonec odešel, žije s novou přítelkynía vypadá velmi spokojeně, aspoň se to klientce zdá.
Rozvedená je už pár let, přesto se s tím nesmířila, stále se cítí podvedená, potichu přiznává, že nepřeje svému ex štěstí ani spokojenost, a nedokáže navázat žádný nový vztah, přestože by bývalého muže už domů nechtěla. Svým způsobem je ráda, že je pryč, ale nedokáže se odpoutat od zranění a ponížení, která jí způsobil.
Povídáme si, snažím se vysvětlit princip toho, jak je důležité nechat minulost minulostí a jít dál...vlastně je to to, co sama tak moc chce. Sama si přeje, že chce svému EX odpustit, ale neví, jestli to dokáže, protože to ublížení bylo příliš veliké a je stále živé. Ťukáme, povídáme a za chvilku už má klientka odvahu to zkusit...opatrně, pomalu připouští, že ano, cítí to spojení s bývalým přes neodpuštění okolo svého krku, na bedrech, na ramenních svalech...vláčí ho s sebou těch pár let. "Už to nechci, je to moc těžké, chci ho pustit", říká...."chci ho pustit, chci ho OD-PUSTIT", hraje si se slovíčkem..."jj, to půjde, chci", říká upřímně a usmívá se skrz slzičky.
A tak ťukáme a já vidím, jak z ní pomalu odchází napětí, napjatá a zatížená ramena postupně klesají dolů, hrudník se rozšiřuje, začíná hlouběji dýchat, krk a hlava se napřimují...."ano, odpouštím ti, strašně mě to bolelo, strašně, ani nevíš, jak jsi nám ublížil, ale respektuju tvoje rozhodnutí a přeju ti, aby ses měl dobře"...vydechne s upřímným přesvědčením. Rozzáří se, oči ji zasvítí, s údivem na mě koukne..."je to pryč, to snad není možné ".
Tíha stále ještě opadává, pomalu odchází. I klientka po chvíli odpočinku odchází - rozzářená a - volná, svobodná, lehčí. Po těch všech letech za sebou a na sobě nevláčí tíhu svého exmanžela (její slova). Jako kdyby tančila na špičkách.
Budu ráda, když ještě přijde, ještě to celé doošetříme a pokud bude chtít, pomohu jí k navrácení důvěry k mužům a napravit její pošramocené sevbevědomí - pokud to ještě bude potřeba, aby si podruhé vybrala toho pravého. Necháme to vyvinout.
Jde to, tenhle příběh je jeden z těch, které se věrně opakují a podobají se jako vejce vejci.
Jen je potřeba chttít jít dál, s láskou k lidem (i těm, co nám ublížili) a sebeláskou. Chce to hodně odvahy a síly a odhodlání překonat něco v sobě, ale vyplatí se to.
-------------------------------------------------
"MÁM VZTEK NA CELÝ SVĚT aneb "A NEODPUSTÍM, PROTOŽE SI TO NEZASLOUŽÍ!"
Zajímavý případ vlastně bez dobrého konce. Ilustruje to, co říkám svým klientům, když se ptají, zda jim mohu nějak pomoci. Ano, mohu, ale i oni sami do toho procesu musí vložit své chtění, kus práce, dobrou vůli, lásku, sílu, někdy i důvěru, vděčnost a odpuštění. Určité věci za nás nikdo nemůže udělat, je to jen na nás samotných.
Starší žena přišla s tím, že ji nebaví žít, zlobí se na celý svět, nemá žádné kamarádky a přátele. Je sama, rozvedená, její dcera se také rozvedla a nevycházejí spolu. Otec klientky zemřel, s matkou ona též nemluví.
Procházíme život paní K. zpět, dostáváme se ve vzpomínkách do jejího dětství, kdy měla neodbytný pocit, že je tatínkem nemilovaná. Vyžadovala proto na matce, aby se s ním rozvedla. "Když máma miluje své dítě, rozvede se přece kvůli němu", říká sveřepě a pokračuje, že přece ona se taky rozvedla kvůli dětem a doporučila totéž i své dceři.
Zlobí se na všechny, jsou tu velké negativní pocity, a pomalu si začínám uvědomovat, že si přišla jen postěžovat a zanadávat, pomoct vlastně s ničím nechce. Jen poslouchám, vystačí si sama, skáče od jednoho k druhému, nikde se nezastaví a zas běží dál. Tolik nenávisti a zášti...a ta rodí nespokojenost a osamění.
Ve vzpomínkách se dostává k události, kdy za ní vážně nemocný tatínek přišel poprosit o smíření. Odmítla...v myšlenkách ho vidí před sebou s prosbou v očích, ale je tvrdá. Tichým hlasem se ptám, jestli tuší, co otec chce...odvětí, že ví - odpustit. Vím, jak moc je tenhle okamžik důležitý, jak odpuštění pomůže oběma stranám, úplně mne mrazí, snažím se klientku opatrně navést, zjemnit a otevřít její srdíčko...připustit nebo dokonce vyřknout slova odpuštění. Rázně odmítá, "NE, nikdy, on si to nezaslouží".
V mé kanceláři je mráz...klientka odchází stejně sama a stejně naštvaná a nespokojená jako přišla. Myslí si, že trestá otce, ale ubližuje hlavně sama sobě - ale chce si ponechat své ublížení a zášť. Třeba časem....
(publ. 9.6.2015)
---------------------------------------------------
DYSLEXIE - aneb JE MI ŠPATNĚ, DNESKA NEMŮŽU DO ŠKOLY
Desetiletý kluk, problémy s dyslexií, horší známky nejen ze čtení. P. je citlivý kluk - citlivý i na reakce okolí i na to, jak ho kolektiv přijímá. Téměř každé ráno je mu špatně od žaludku, někdy i zvrací, všechny lékařské nálezy v pořádku, závěr - zřemě psychosomatika.
Už při prvním sezení reaguje velmi vstřícně a otevřeně, s pláčem ale uvolněně a s důvěrou se svěřuje s příkořími ve škole - ihned začíná vyprávět o spolužákovi, který terorizuje celou třídu, celé první sezení je o něm. Ťukáme, vysvětlujeme si, jak se co v kolektivu děje a proč...a dávám mu návrhy, jak se může chovat on, aby byl co nejvíc v pohodě.
Druhé sezení je mnohem klidnější, P. se usmívá, je spokojený, o spolužákovi už nemluví, zmíní se jen pár slovy a neutrálně. Teď ale vystoupila do popředí další jeho "potíž" - parta kluků a hlavě jejich kápo ho nebere do party. Dokonce má P. pocit, že se mu smějí, a to hlavně při čtení nebo jiném jeho projevu před třídou. I tento pocit rychle mizí, smějeme se, procházíme modelové situace, minulé, současné i budoucí a ťukáme a ťukáme. P. je unavený, ale spokojený, spolupracoval naprosto perfektně.
Potřetí doťukáme už jen krátce jeho pocity při hlasitém čtení, poskakující a přeházená písmenka, zákeřně podobné d a b a "zkontrolujeme" děti ve třídě a případný pocit posměchu od spolužáků. Ten zmizel úplně. Už nenacházíme nic negativního.
Maminka po pár týdnech hlásí zlepšení prospěchu i v českém jazyce, syn se do školy těší, problémy a bolesti hlavy se zvracením úplně zmizely.
(publ. 19.4.2015)
---------------------------------------------------
HROMADNÁ NEHODA AUTOBUSU
Mladá paní přichází s tím, že nemůže spát. Je to už více než dva roky od doby, co zažila na dovolené strašlivou nehodu autobusu, kterou sama přežila s lehčím zraněním. jenže někteří její spolucestující takové štěstí neměli, několik jich zemřelo na místě, několik bylo velmi těžce zraněno. Klienta si dodnes do nejmenších podrobností vybavuje celý průběh nehody, slyší, vidí a cítí naprosto živě to, co se v těch okamžicích dělo, pořád a pořád dokola. Od té doby nedokázala spát celou noc, zdají se jí sny živě připomínající onu nehodu. Posttraumatická stresová porucha.
I toto trauma, stejně jako níže uvedený případ, je velmi silné, a postupujeme spolu velice opatrně. Přes to vše stačí pouhá hodina k tomu, aby bylo trauma beze zbytku zpracováno a klientka odchází v klidu, uvolněná a "volná". Spí od té doby klidně. Ne, nezapomene na události, které se staly, ale neděsí ji už, nevracejí se, neobtěžují. Prostě se určité věci staly, i hrozné věci se stávají, bohužel. Děs a hrůzu navíc vystřídal pocit vděčnosti, že ona sama mohla přežít bez následků.
(publ.14.3.2015)
----------------------------------------------------
MAMINKA DOBROVOLNĚ "ODEŠLA"
Starší klient se stále nemůže smířit s tím, že jeho maminka spáchala sebevraždu, když on byl ještě dítě. Dodnes to nepochopil a nevstřebal, mísí se v něm různé emoce - od pocitu viny, vzteku, strachu, přes bezmoc, osamění, pocit ztráty bezpečí až ke strachu a úzkosti, že znovu přijde o někoho, na kom mu moc záleží. Snaží se žít klidně a spokojeně, ale strach o rodinu je neustále přítomný.
S klientem jsme nejprve velmi opatrně prošli všechny emoce, které si z této události zapamatoval, dále všechny následné pocity spjaté s tím, že maminka mu v jeho životě velmi chyběla. Vzpomínal na okamžiky před usnutím, okamžiky v důležitých bodech jeho života, chyběla mu její náruč při nemoci nebo když mu bylo zle. Prošli jsme i jeho pocity viny - co když za její smrt mohl on (děti mají často tendenci hledat vinu v sobě)? Lítost se mění ve zlost na osud, otce i matku a velmi brzy v osvobozující odpuštění a smíření. Sám popisuje, jak se mu z hrudi odvalil veliký balvan a může najednou volněji dýchat. Během 14 dnů volá, že neustálý podvědomý strach o rodinu a své blízké - zmizel. Zůstal klid a radost. Současně se kupodivu upravil i jeho krevní tlak a srdeční arytmie.
(publ.14.3.2015)
----------------------------------------------------------------
NÁVRAT Z MATEŘSKÉ, STRACH ZE ŠKOLKY
Maminka, kerá měla své poslední dítě v pozdnějším věku, se po třech letech mateřské má vrátit do práce. Do zaměstnání se celkem těší, ale neumí si představit, že bude bez svého synka, když doteď spolu trávili každý den a neodloučili se od sebe skoro ani na okamžik. Zdá se mi, že maminka starší sebe a trochu i svého synka, a tím celou očekávanou akci zhoršuje. Nabídla jsem jí EFT.
Stačila půlhodinka a maminčin strach je pryč. Do zaměstnání pak nastoupí v pohodě, nestýská se jí. Po dalších 14ti dnech má její chlapeček nastoupit do školky....maminka se tochu bojí, jak to (on) zvládne. Přestože se nedějí žádné velké "scény" a zvykání na školku je docela dobré, domlouváme se, že bychom mohli buď popracovat lehounce s klučíkem, aby vše bylo ještě lehčí, nebo na něj zapůsobit přes maminku, aby se ranní loučení obešlo bez jediné slzičky. Než k našemu setkání dojde, hlásí rozradostněná maminka sama: "Vzpomněla jsem si, jak jsme "ťukaly" spolu, a tak při ranním loučení jsem Míšovi sama lehce poťukala pár bodíků na jeho obličejíku - hned potom mi dal pusu a bez slzičky mi zamával a odběhl si hrát." "A vzpomněla jste si na všechny bodíky?" "Ne, ale vůbec to nevadilo, fungovalo to i tak".
Super - bezbolestně, jednoduše, rychle, efektivně, "levně". A dětské trauma se nekonalo :o).
(publ.31.1.2015)
MOKRÉ PŘÍHODY ZE ŠKOLKY
Velmi časté trápení maminek i dětí.
Jeden velmi jednoduchý případ za všechny: Velice hodná, starostlivá a trochu úzkostlivá maminka má čtyřletého chlapečka, který se začal ve školce počurávat. Ve třídě je i jeho o rok starší brácha, který se malého nejen nezastane, ale ještě se mu za jeho nehody směje a ukazuje je ostatním dětem. Maminku celá situace trápí a chce ke mně s mladším synkem přijít.
Pokud se jedná o malé děti, je nejlepší nejdřív pracovat s maminkou. Během jednoho sezení se dozvídám, že mokré prostěradlo trápí nejví ji samotnou, že se bojí, že má malý syn trauma, že se bojí, aby se mu ostatní nesmáli, a že se zlobí na staršího syna, že se bráškovi směje. Odchází zklidněná a s vlastním poznáním, že nejde o katastrofu, ale běžnou věc. Za 14 dnů telefonuje, že od té doby se synkovi žádná nehoda nestala.
Maminka (rodiče) si vůbec neuvědomují, že jsou s malými dětmi jak dvě spojené nádoby.... :o). U problémů malých dětí často stačí opravdu práce s jedním rodičem, většinou s maminkou.
(publ. 30.1.2015)
--------------------------------------------------------------------------------
"NIKDY MĚ NIKDO ZA NIC NEPOCHVÁLÍ",
stěžuje si Milena. "I kdybych se rozkrájela, i kdybych udělala nevím co, je to marné!" "A kdo Vás nechválí?", ptám se. "Nikdo, prostě nikdo....byla jsem vždycky taková hodná holčička, rozumná, vystudovala jsem s červeným diplomem, v práci jsem úspěšná, starám se o pečlivě děti, o manžela a teď i o svoje starší rodiče, a stejně je to všem pořád málo". To už Milena pláče. "Můj bratr je bez práce, dvakrát rozvedený, rodiče mu dávají peníze na živobytí, ale neschopná jsem pořád jen já. Manžel taky pořád není spokojený, nic, co udělám, mu není dost dobré, dokonce mi dává za příklad své kolegyně".
Je neuvěřitelné, kolik žen ( i mužů) tohle trápí. Ten pocit vlastní nedostatečnosti, ten pocit, že nejsou pro jim důležité osoby dost dobří. Většinou to souvisí s přijetím od autorit a milovaných lidí už v dětství. Pocit toho malého "odstrkovaného" dítěte přetrvává v podvědomí klidně celý život. Nevadí ani, že ona autorita časem zemře, tím se nic nemění, ten pocit uvnitř nedoceněného člověka žije dál.
Tihle nedocenění - neocenění si často vyberou za partnera někoho, kdo jim dál živí jejich malé sebevědomí, kdo je utvrzuje v tom, že nejsou dost dobří. Vzniká začarovaný kruh. A lidé bez sebevědomí ani vůbec nevnímají oprávněnou chválu okolí - myslí si, že si druzí vymýšlejí, že to není pravda, protože ti "důlležití", kterým věří, je nechválí, pro ně jsou nic.
S paní Milenou se nějakou dobu setkáváme, povídáme si a "tukáme". Paní Milena ví, jak se chce cítit, aby jí bylo dobře, chce si vážit sama sebe - proto celý proces jde velmi rychle. Dnes je jí už jedno, že rodiče (hlavně tatínek) jí nemá potřebu chválit, je nad věcí...i když už i takové okamžiky uznání poprvé po desetiletích zažila :o) - a.... začíná z jeho strany cítit respekt. To samé se jí děje s jejím manželem. Milena poprvé zažívá radost a uznání sama sebe ze sebe samotné. Protože si pomalu UVĚDOMUJE svou hodnotu, začíná ji okolí respektovat. Je to naprosto PŘIROZENÝ proces, nejde to zvnějšku, vychází to z ní samotné...a proto je to silné a bude to i trvalé.
(publ. 29.1.2015)
-------------------------------------------------
NENÁVIST KE TCHYNI
32letá Renata má tchyni, která všechno ví a dělá nejlépe. Renata je vdaná 10 let a tchyně celou tu dobu zasahuje do chodu jejich rodiny. Nemine den, aby se u "mladých" nezastavila nebo aspoň nezavolala a nesdělila jim, co dělají špatně a co by měli celkově zlepšit, či to za ně přímo udělala.
Renatin manžel se své matky bojí, nechce vyvolávat hádky, sice vidí, jak je Renata naštvaná na jeho matku i na něj, nic ale řešit nechce.
Druhé měnit nemůžeme, ale Renatě situace vadí. Je možné pracovat pouze s ní, a to bude i stačit. Projedeme spolu veškeré důležité negativní emoce, které souvisí s osobou tchyně, je tu nenávist, ale i lítost i vztek, pocit bezmoci. Pak projdeme i to, co souvisí s osobností a chováním Renatina manžela - tady je také hlavně vztek a lítost nad tím, že neumí říct své matce ne a že se neumí postavit za svoji ženu.
Najdeme spolu i situaci, kdy byla Renata jako malé dítě pod vlivem autority, která jí také "diktovala", co musí a co ne...a "nikdy" ji neocenila.
Renata chvilku pláče, za chvilku přejde do velkého vzteku na onu osobu z dětství, pak i na tchyni, na sebe a na manžela, ale brzo tyto emoce odejdou a Renata pohlédne na situaci jinýma očima. Najednou vidí tchyni a její akce v novém světle a nemá z ní strach, chybí i teď už bývalý pocit bezmoci.
Hned druhý den si s manželovou maminkou promluví bez zášti, rozčilování a obviňování. Zřejmě proto, že tchyně necítí negativní emoce a ani nejistotu ze strany své snachy, ale naopak novou rozhodnost a sílu, rozhovor proběhne v naprostém klidu a Renata určí hranice, kam v jejich domácnosti tchyni pustí. Ta "kupodivu" najednou Renatu respektuje. Tento stav trvá to dodnes. Tyhle dvě ženy se sice úplně nemilují, ale vzájemně se respektují a vycházejí spolu velmi uspokojivě. A to Renatě úplně stačí.
(publ. 29.12.2014)
------------------------------------------------
PANICKÝ STRACH Z ODBĚRU KRVE
15tiletá Klárka měla tak velký strach a stres z odběru krve a z toho, že jako vždy omdlí, že už dva tři dny před tím měla zvýšený tep, nízký krevní tlak a ledové končetiny. Po cestě k lékařce se třásla a drkotala zuby, při odběru byla celá stažená a celý zákrok tím pádem trval mnohem déle. Po odběru musela několik minut ležet.
Po krátkém rozhovoru jsme přešli k ťukání" - v první čtvrthodince jsme prošly všechny přidružené negativní emoce, ale stav se příliš nelepšil. Nejhorší se Klárce zdál okamžik, kdy se propadá do mdlob, kdy přestává vnímat, slyší hlasy kolem jako ozvěnu a nastupuje bílé nic. Po vybídnutí si vzpomněla, kdy zažila tento pocit poprvé. Bylo to na dětské pohotovosti, kde byla s tatínkem a dostala píchaný PNC, po kterém omdlela. Popsala pocit strachu ze ztráty vědomí, pocit bezmoci, pocit toho, že byla na tu událost "sama", že si přišla v tu chvíli v nebezpečí a opuštěná.
Vše jsme "odťukaly", navíc si Klárka uvědomila, že s ní celou dobu tenkrát byl milující tatínek, který ji držel za ruku a skláněl se nad ní, když se probouzela.
Druhý den odběr krve proběhl rychle a naprosto bez problémů.
(publ. 30.11.2014)
--------------------------------------------------------
FÓBIE Z LÉTÁNÍ
45tiletý Karel zastává vyšší pracovní funkci, během níž musí navštěvovat i cizí země. Jenže se strašně bojí létat letadlem. Poměrně dlouhou dobu se mu dařilo svou fóbii v zaměstnání skrývat, po okolních evropských státech dojel autem, ale nyní má letět do zámoří a odmítnout cestu opravdu nemůže, je důležitá a musí na ní být osobně on sám.
Přišel s tím, že se bojí letadla. Vypadalo to tak, protože by se bál i nastoupit to stojícího letadla - v okamžiku, kdy si představil, že by se za ním zavřely dveře, neměl daleko ke kolapsu. Ale samozřejmě - člověk se nebojí letadla, bojí se pocitů, které jsou s ním a s jeho užitím spojené.
Pečlivě jsme "odťukali" vše, co pana Karla při představě vzlétnutí letadla napadlo, byl stále uvolněnější a klidnější. Nakonec si vzpomněl i na okamžik, kdy fóbie zapustila svoje semínko: jako kluk viděl v televizi autentické záběry leteckého neštěstí. Tato událost se ho osobně vůbec netýkala, byl prostě pouhým divákem, přesto jeho mysl uložila tuto událost jako reálnou, život ohrožující a nebezpečnou věc a podvědomí se ze všech sil snažilo, aby se možnému neštěstí vyhnul. Přesvědčení tohoto nebezpečí je silně iracionální, protože všichni víme, že letecká přeprava je dopravou nejbezpečnější, mimochodem pan Karel vlastnil silný silniční motocykl.
Na cestu do zámoří opravdu v termínu odletěl. Nyní létá i do zemí Evropy, protože si tak nějak najednou uvědomil, že letecká doprava je rychlejší, komfortnější......a......bezpečnější :o).
(publ. 29.11.2014)
--------------------------------------------------------------
ZAJÍMAVÉ DILEMA
Tohle je můj vlastní postřeh a rozhodla jsem se ho napsat mezi zajímavosti, protože jsem si původně myslela, že je jen můj. Ale není, o stejné zkušenosti některých klientů píše psycholožka Roberta Temes. Cituji ji: "Jestliže jste trpěli následky traumat velice dlouho, může se vám zdát divné, že najednou už žádné příznaky nemáte, Jestliže jste se původně každý den museli věnovat snaze potlačit traumatické vzpomínky a jestliže jste se snažili každou noc spát bez nočních můr, budete teď mít zajímavé dilema. Budete muset přijít na to, co dělat se vším tím časem, který budete mít jakoby "navíc" náhle k dispozici. Ano, je to tak. Obsedantní myšlenky a obavy totiž berou čas, spoustu času.
Nyní jste osvobozeni od ochromujících myšlenek a pocitů. Máte víc času. Již nepotřebujete reagovat na život z perspektivy oběti. Již ze sebe nemusíte setřásat špatné vzpomínky. Můžete si na ně nyní dovolit myslet, aniž byste měli negativní emoce s těmito myšlenkami spojenými. Vzpomínky jako by bledly a vy necítíte potřebu se jimi zaobírat. Ale když si někdy vzpomenete - nu, tak co? Je to jen obyčejná vzpomínka.
Co ale s tím časem navíc? Jste zprvu zmateni. Pak se ale většina lidí vrátí k tomu, čemu se rádi věnovali před traumatem. Nebo si najdou nový cíl, nový koníček, nové poslání nebo i novou víru. Někdo i nové vztahy. Protože se tito lidé již nepotřebují sebou obsedantně zabývat. jejich tělo a mysl se o sebe postarají i bez toho, aby byli neustále na stráži. Nyní mohou tito lidé najít něco vně sebe, něco je přesahujícího, čemu by mohli věřit, kvůli čemu by se chtěli namáhat, z čeho by se mohli radovat. Tak - hodně štěstí!"
(publ. 15.12.2014)
--------------------------------------------------------
VZPOMÍNKY Z DĚTSTVÍ
Toto pospisuje jedna z klientek a souvisí to s postřehem nahoře z předešlého článku.
"Ťukaly jsme, abych se zbavila svých ošklivých vzpomínek z dětství, kdy mne můj otec nikdy nebral jako dítě, které má nějakou hodnotu - narodila jsem se prostě jako holka a on chtěl syna a dával mi to, i mamince, náležitě najevo. Doufala jsem, že mi bude lépe, když mě nebudou každý den trýznit vzpomínky na to, jak jsem se mu marně snažila přiblížit a zavděčit se mu - nikdy se mi to nepodařilo. Dnes je už mrtvý, zemřel ještě před tím, než sem dostudovala.
Ťukání zafungovalo neuvěřitelně rychle, a krom psychické úlevy jsem si všimla ještě toho, jak neuvěřitelně mi stoupla životní energie, udělám strašnou spoustu práce, která mi dřív trvala několikanásobně dlouhou dobu. Napadlo mě, že to byla právě ta energie, kterou jsem předtím používala na udržování svých traumat a vzpomínek."
(publ. 15.12.2014)
--------------------------------------------------------
"NEMÁM POCIT BEZPEČÍ"
říká 40tiletá Pavla, která se bojí budoucnosti. Žije v hezkém manželství, má tři děti, ale stále má uvnitř sebe strach, že se něco stane, že o někoho, koho miluje, přijde. Nevěří, že by to takhle hezké mohlo zůstat, už dlouho se všechno dařilo, jistě musí už brzy přijít něco, co ji připraví o někoho milovaného, nebo dokonce o domov. Vlastně stresem ani "nedýchá", úpěnlivě vše a všechny kolem sebe drží, nikde nemá pocit spočinutí a bezpečí. Vše se snaží mít pod kontrolou, což ji víc a víc vyčerpává. Touží po imaginární "náruči", kde by si mohla od toho vnitřního stresu odpočinout. Nemá si o tom ani s kým promluvit, ani blízcí o jejím strachu nic nevědí.
Tady je nutné zjistit, co se v Pavlině životě dělo. Kdy se tento pocit objevil poprvé, kdy byl velmi silný? Pavla začíná vyprávět o svém dětství. O tom, jak zemřel její tatínek a o tom, jak ji i maminka na čas opustila a ona nevěděla, jestli ji kdy ještě uvidí. Jak žila bez pocitu, že jí má někdo rád a bez pocitu, že je v bezpečí.
Tohle není terapie na jedno sezení. Postupně spolu procházíme všechny negativní pocity malé opuštěné holčičky. Úplně opuštěná není, ale ona se tak cítí. A bojí se, že tenhle pocit opuštění bude zažívat znovu. Má pocit bezmoci. Postupně ty nejhorší pocity a strachy mizí, brzy potom mizí i pocit bezvýchodnosti, začíná si uvědomovat, že už není malá, že má vlastní vůli a mnoho možností. Že život není nebezpečný, že je jen různorodý. Že je potřeba a hezké žít dneškem, současnou chvílí a těšit se z ní, prožívat ji naplno. Dokonce se dostáváme k prožití pocitu bezpečí, spočinutí, náruče, která je vždy s ní.
Za domácí úkol si vždy odnáší několik větiček, na které si doma může "ťukat" sama, když ji přepadne negativní pocit. Ty pocity nebezpečí s ní byly už velmi dlouho, víc než 30 let, jsou jí známé a je na ně zvyklá - někdy se může zdát klientovi podivné, že je už nemá, když ho trýznily desítky let. Pavla má chvilku i pocit prázdnoty, než ty staré zmizelé negativní (až obsedantní) pocity nahradí něčím novým. Skoro na konci se dostavuje několikadenní pocit radosti a štěstí, nedefinovatelné vděčnosti.
"Malá holčička" už není opuštěná, má víru sama v sebe a i Víru. Může se volně nadechnout a být sama sebou. Cítí se v bezpečí a milovaná. Pracovaly jsme spolu asi v šesti sezeních a Pavla se svým negativním pocitům občas věnovala dle instrukcí i doma - a stálo to za to. Staré strachy a negativní myšlenky stály Pavlu spoustu energie, kterou dnes dává jinam - do smysluplných a radostných věcí.
(publ. 14.12.2014)
--------------------------------------------------------------------