"Hra na radost"
Hra "na radost" je vlastně hra na to, jak dodat do života optimismus, pozitivní přístup k životu, pozitivní vnímání skutečnosti. Není to to samé jako pozitivní myšlení, toto je hlubší.
Někdy skutečnosti nemůžeme změnit, protože se prostě dějí a jsme jejich (mnohdy nedobrovolnými) aktéry. Jediné, co můžeme změnit, je přístup a postoj k těmto skutečnostem. Častokrát "pouhá" změna postoje stačí k tomu, abychom uvnitř sebe nastolili nejen klid a mír, ale také pozitivní vnímání daného prožitku a víru a radost do dalšího života. Krom jiného nám to dá také sílu, energii.
Tato "hra na radost" je moc krásně popsána v knize Pollyanna autorky Eleanor H. Porter. Vyšla už v roce 1913, ale je nesmrtelná a stále z ní můžeme čerpat, určitě nestárne, naopak to vypadá, že je stále aktuálnější. Byl natočem i film, ale abyste dobře pochopili myšlenku a návod, je lepší kniha.
"Hra na radost" je vlastně celoživotní neustávající optimistický postoj k událostem. Malá Pollyanna ji začala hrát se svým tatínkem, když zůstali jen sami dva a byli velmi chudí. Začalo to tak, že si tahle malá holčička přála dostat panenku, ale v bedně od charity přišly jen berličky pro chromé dítě. Pollyanna byla velmi smutná, že nedostala pannu, ale tatínek jí utěšil, že tak spolu aspoň mohou začít hrát hru: na všem, co se děje, mohu najít něco dobrého, něco, Z ČEHO MŮŽE MÍT POLLYANNA RADOST. Děvčátko se zaradovalo a od té doby spolu tuhle hru hráli neustále. Jenže pak tatínek zemřel. Jedenáctileté holčičky se ujala její upjatá a velmi přísná teta. Nikdo by tomu nevěřil, ale Pollyanna si postupně dokázala získat nejen ji, ale celé městečko, a to vlastně "jen" tím, že všechny smutné nebo zlostné a nepřátelské lidi naučila hrát svou hru. Nakonec "hru na radost" v tom městečku hráli všichni a všem se od základu změnil život k lepšímu. "Hra na radost" byla to TAK jednoduchá, a TAK účinná :o).
V knize je opravdu mnoho zajímavých postřehů a naučení.
Vždycky je mnohem lepší se aspoň snažit, abychom tu svou životní skleničku viděli poloplnou, s optimismem se lidem žije mnohem líp, než se svěšenými koutky úst.
Všichni víme, že děti se učí hrou. Hrají si na maminku, na tatínka, na vaření, na chození do práce, na nakupování....a tím si vlastně osvojují potřebné dovednosti jak manuální, tak i psychické návyky. Prostě to, co neumějí, naučí se při hře. A proč bychom my, dospělí, nemohli udělat totéž? Proč bychom se to, co neumíme a přesto pro život potřebujeme, nemohli naučit hrou? Je to mnohem zábavnější a efektivnější, než jakákoli jiná činnost.
Je dokázáno, že cvičíme sami sebe už jen při tom, když něco reálně, byť jen v myšlenkách, prožíváme. Dokonce takto můžeme i procvičovat svaly při mentálním cvičení a je to podobně účinné jako při fyzickém cvičení. Proč bychom nemohli takhle procvičovat mozek? Například ÚAMK nabádá řidiče, aby si mentálně trénovali při jízdě autem předem, co by udělali, kdyby se dostali do nepředvídatelné situace, do nějaké havárie. Zjistili, že řidiči potom mohou lépe zvládnout kolizní situaci, když nastane. Také je to hra - může být životně důležitá.
A je tedy jasné, že pokud si budeme cíleně hrát na to, abychom na každé, byť negativní situaci, našli něco pozitivního, z čeho se můžeme radovat, postupně se tuto dovednost naučíme a tak si ji zautomatizujeme, že náš život bude o mnoho radostnější a pozitivnější, než kdy dřív.
Možná nám to nepůjde hned samo. Dítě se také nenaučí chodit ze dne na den, pro většinu dovedností je potřeba projít určitým procesem učení, je potřeba určitý čas. Ale pokud si tuhle hru zahrajeme na maličkostech každý den a víc a víc - vědomě - za chvíli ji zahrneme do života jako něco běžného. A o to jde. Pokud vytrváte, uvidíte po čase, co se stane :o).
Je to vlastně OPAK "HRY NA NEGATIVISMUS", NAŠTVÁNÍ A NEŠTĚSTÍ, KTERÉ JSOU NÁM PŘEDKLÁDÁNY NAŠÍ SPOLEČNOSTÍ TŘEBAS PROSTŘEDNICTVÍM MÉDIÍ a silně ovlivňují naše vnímání. Totiž ne že by se ty negativní události neděly - jen nejsou v médiích rovoměrně kompenzovány těmi radostnými událostmi, které se přece taky dějí. A to už je uměle vyrobená negativita, která je ke škodě všech, děsí, svazuje, vnáší pochyby, bere sílu....
Takže - jsme vůbec ochotni a schopni nesoustředit se na to uměle negativní a hrát si na radost?
Tato "hra na radost" je moc krásně popsána v knize Pollyanna autorky Eleanor H. Porter. Vyšla už v roce 1913, ale je nesmrtelná a stále z ní můžeme čerpat, určitě nestárne, naopak to vypadá, že je stále aktuálnější. Byl natočem i film, ale abyste dobře pochopili myšlenku a návod, je lepší kniha.
"Hra na radost" je vlastně celoživotní neustávající optimistický postoj k událostem. Malá Pollyanna ji začala hrát se svým tatínkem, když zůstali jen sami dva a byli velmi chudí. Začalo to tak, že si tahle malá holčička přála dostat panenku, ale v bedně od charity přišly jen berličky pro chromé dítě. Pollyanna byla velmi smutná, že nedostala pannu, ale tatínek jí utěšil, že tak spolu aspoň mohou začít hrát hru: na všem, co se děje, mohu najít něco dobrého, něco, Z ČEHO MŮŽE MÍT POLLYANNA RADOST. Děvčátko se zaradovalo a od té doby spolu tuhle hru hráli neustále. Jenže pak tatínek zemřel. Jedenáctileté holčičky se ujala její upjatá a velmi přísná teta. Nikdo by tomu nevěřil, ale Pollyanna si postupně dokázala získat nejen ji, ale celé městečko, a to vlastně "jen" tím, že všechny smutné nebo zlostné a nepřátelské lidi naučila hrát svou hru. Nakonec "hru na radost" v tom městečku hráli všichni a všem se od základu změnil život k lepšímu. "Hra na radost" byla to TAK jednoduchá, a TAK účinná :o).V knize je opravdu mnoho zajímavých postřehů a naučení.
Vždycky je mnohem lepší se aspoň snažit, abychom tu svou životní skleničku viděli poloplnou, s optimismem se lidem žije mnohem líp, než se svěšenými koutky úst.
Všichni víme, že děti se učí hrou. Hrají si na maminku, na tatínka, na vaření, na chození do práce, na nakupování....a tím si vlastně osvojují potřebné dovednosti jak manuální, tak i psychické návyky. Prostě to, co neumějí, naučí se při hře. A proč bychom my, dospělí, nemohli udělat totéž? Proč bychom se to, co neumíme a přesto pro život potřebujeme, nemohli naučit hrou? Je to mnohem zábavnější a efektivnější, než jakákoli jiná činnost.
Je dokázáno, že cvičíme sami sebe už jen při tom, když něco reálně, byť jen v myšlenkách, prožíváme. Dokonce takto můžeme i procvičovat svaly při mentálním cvičení a je to podobně účinné jako při fyzickém cvičení. Proč bychom nemohli takhle procvičovat mozek? Například ÚAMK nabádá řidiče, aby si mentálně trénovali při jízdě autem předem, co by udělali, kdyby se dostali do nepředvídatelné situace, do nějaké havárie. Zjistili, že řidiči potom mohou lépe zvládnout kolizní situaci, když nastane. Také je to hra - může být životně důležitá.
A je tedy jasné, že pokud si budeme cíleně hrát na to, abychom na každé, byť negativní situaci, našli něco pozitivního, z čeho se můžeme radovat, postupně se tuto dovednost naučíme a tak si ji zautomatizujeme, že náš život bude o mnoho radostnější a pozitivnější, než kdy dřív.
Možná nám to nepůjde hned samo. Dítě se také nenaučí chodit ze dne na den, pro většinu dovedností je potřeba projít určitým procesem učení, je potřeba určitý čas. Ale pokud si tuhle hru zahrajeme na maličkostech každý den a víc a víc - vědomě - za chvíli ji zahrneme do života jako něco běžného. A o to jde. Pokud vytrváte, uvidíte po čase, co se stane :o).
Je to vlastně OPAK "HRY NA NEGATIVISMUS", NAŠTVÁNÍ A NEŠTĚSTÍ, KTERÉ JSOU NÁM PŘEDKLÁDÁNY NAŠÍ SPOLEČNOSTÍ TŘEBAS PROSTŘEDNICTVÍM MÉDIÍ a silně ovlivňují naše vnímání. Totiž ne že by se ty negativní události neděly - jen nejsou v médiích rovoměrně kompenzovány těmi radostnými událostmi, které se přece taky dějí. A to už je uměle vyrobená negativita, která je ke škodě všech, děsí, svazuje, vnáší pochyby, bere sílu....
Takže - jsme vůbec ochotni a schopni nesoustředit se na to uměle negativní a hrát si na radost?